Autorkou rozhovoru je Barbora Šteflová.
Tereza Samsonová vystudovala barokní hoboj na Conservatoire Nationale Supérieure de Musique et de la Danse de Paris ve třídě Marcela Ponseele a Michela Henryho. Koncertuje s českými i zahraničními ansámbly a orchestry a od roku 2022 vyučuje obor Historický hoboj na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V rámci našeho rozhovoru jsem se ptala na možnosti a podmínky studia barokního hoboje na JAMU i specifika hry na barokní hoboj.
Hra na barokní hoboj se dnes v České republice pomalu stává součástí výuky hoboje na vysokých školách. Přímo historický hoboj jako hlavní obor studia však nabízí pouze Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Čím je podle Vás tento obor specifický a lákavý? Co je na barokní hudbě a barokních nástrojích pro interprety přitažlivé?
Barokní hudba může být zajímavá svým uvolněním, afekty, náladami, možností improvizace, způsobem doprovodu…, možností měnit podobu a provedení skladeb, nemít třeba jen jednu možnost provedení. V podstatě jde o “restaurátorskou činnost“, kladete si otázky o smyslu vzniku skladeb, pro jaký účel, prostředí byly napsány, jakým způsobem skladatel daný repertoár zamýšlel, na jaký nástroj jej mohl hrát atd. Barokní hoboj má oproti modernímu hoboji pouze dvě klapky, nástroj by měl být tudíž „snazší“ na hru, což tak může být, ale nemusí. Ale myslím si, že jakmile hobojista začne hrát dobový repertoár na barokní nástroj, najde si zálibu ve hře, rezonanci těla a nástroje, na moderní nástroj by ji už nehrál.
Barokní hoboj nemá oktávovou klapku, tudíž musíte pracovat s jistou kontrolou těla, rezonancí, částečně i uvolněním, nikoliv však silou tak, aby se tóny horního registru ozvaly. Toto vnitřní nastavení může pomoci moderním hráčům k uvolněnější hře. To je dovednost, kterou když se naučíte na moderní hoboj, tak můžete hrát daleko uvolněněji. Tělo při hře musí být funkční, hráč by se měl cítit dobře, jako by zpíval. Tyto techniky mohou podpořit moderní hobojisty ve vědomí, že hoboj je nástroj dechový, ne silový.
Hra repertoáru na příslušné historické nástroje, v tomto případě barokní hoboj, pomáhá hráči studovat – hrát repertoár – na nástroj, který se stal koncem 17. století velmi moderním a díky jeho postupnému zdokonalování vzniknul hoboj, který známe dnes. Studium historického hoboje na Janáčkově akademii v Brně umožňuje poznávat barokní i klasicistní sólovou i orchestrální literaturu psanou jemu na míru, hudební teorii nutnou ke správnému pochopení hudebních skladeb a také umožňuje studentům účastnit se komorních a orchestrální projektů u nás i v zahraničí.
Pro koho studium historického hoboje je a co obnáší?
Samotný obor je jednoduše řečeno pro hobojisty. Uchazeč přichází s barokním nástrojem a repertoárem v délce 30 až 50 minut. Nástroj lze ale poznat a vyzkoušet si jej i jako student moderního hoboje v rámci volitelného předmětu (akademie pro tyto účely disponuje nástroji k vypůjčení). Musím taktéž zmínit velkou podporu ze strany pana docenta Jurije Likina, který je mezioborové spolupráci nakloněn.
Ve třídě barokního hoboje je běžné potkávat moderní hobojisty, kteří se k baroknímu hoboji dostali během svých studií a začali se mu postupně věnovat. Ve třídě máme ale i studentku, která začala na barokní hoboj hrát při studiu zobcové flétny na vysoké škole v Polsku. Nyní je studentkou druhého ročníku a zkušenosti ze studia zobcové flétny jsou jí velmi přínosné.
Ke studiu barokního hoboje je především potřeba dobrého nástroje. V dnešní době najdeme poměrně velký výběr evropských výrobců, kteří nástroj za jeden až dva, výjimečně tři roky postaví. Vyberete si model, našetříte cca 2000 eur a doufáte, že vám nástroj bude vyhovovat. Každý je originál… Po jeho rozehrání máte kvalitní nástroj, na který můžete hrát dle vaší péče klidně i několik desítek let. Hra na barokní nástroj však není hra na jeden model, potřebujete hoboj d’amore, hoboj da caccia, klasicistní hoboj ve vyšším ladění atd.
Bakalářské studium umožní hráči studovat sólový, komorní i orchestrální repertoár barokního hoboje, zpracovat zajímavé téma v rámci bakalářské práce. Po jeho ukončení by měl být hobojista schopen zařadit se do běžných orchestrálních projektů. Magisterské studium je více zacíleno na koncertní barokní i klasicistní repertoár a praxi střídání nástrojů.
S jakými dalšími nástroji se studenti na JAMU seznámí?
Studenti se v rámci studia připravují na praxi. To znamená, že by měli zvládnout hru na barokní hoboj, hoboj d’amore a hoboj da caccia. Díky tomu mají možnost se pomalu dostat do orchestrální praxe např. ve vánočních oratoriích a velikonočních pašijích Johanna Sebastiana Bacha, jejichž každoroční provozování je stále aktuální díky hudební tradici v Německu a v Rakousku, a také do orchestrálních projektů u nás.
Když vidím hráče na barokní hoboj, tak mi přijde, že jsou všichni renesanční osobnosti, že toho zvládnou daleko víc než běžný hráč moderního hoboje. Hrají na cembalo, orientují se v harmonii, pojímají často hudbu daleko komplexněji.
V rámci studia sólového repertoáru je potřeba, aby hráči byli schopni rozumět harmonii, uměli se doprovodit. U barokního hoboje je běžné, že hrajeme z faksimilí, tudíž vidíme vlastně i basový řádek, vidíme ta čísla neboli generálbas. Studenti mají povinnost se seznámit s cembalem, mají hodiny continua, jsou vedeni k tomu, aby byli schopni si harmonii zahrát. A na hodinách potom řešíme, jak je způsob přednesu s harmonií propojený. Student by měl zároveň číst basovou linku, měl by mít představu, jaký doprovod pod jeho hrou zní. V orchestru často zdvojujeme party houslí, hrajeme s nimi unisono a sluch je zvyklý na to, že jedním uchem slyšíme bas, druhým uchem slyšíme housle. Vnímáme harmonii opravdu komplexněji. Není to úplně automatické a myslím si, že jedině praxí harmonického nástroje a znalostí generálbasu se vjem sluchu procvičí a otevře se vnímání jiným směrem. Takže to, že máme možnost studenty doprovázet na cembalo je velmi důležité. Zvyknou si na to, že nehrají sami, ale že s nimi hraje logicky vedený další hlas, propojený s harmonií.
Jak se při hře na barokní hoboj pracuje s laděním? Poslední dobou mě fascinuje to, že na konzervatoři ani na vysoké škole se studenti téměř nedozví o zákonitostech dnešního rovnoměrně temperovaného ladění a jak s ním pracovat.
V první řadě nástroj naladí výrobce. Třeba nástroje Marcela Ponseeleho jsou naladěny v systému Valotti, což je ladění, které se poměrně blíží rovnoměrně temperovanému ladění a tím pádem odchylky některých tónů nejsou tak veliké. Druhá věc je, že se pohybujete v rámci repertoáru, ať už hrajete německý, francouzský nebo italský, v jejich teritoriálních vlastních historických laděních – dle kterých se naladí cembalo. A vy už potom pracujete s tím, že se musíte doladit. Ty rozdíly nejsou obrovské. Hoboj je flexibilní a leckdy to vůbec není otázka ladění ale barev jednotlivých tónů. Studenti se toto učí vnímat při hře s cembalem, naučí se tyto detaily slyšet. To znamená, že hrajeme v nějaké tónině a pracujeme s terciemi a jejich laděním, s laděním dalších konkrétních tónů, s intervaly a barvou.
Modernímu hráči se to může zdát falešné, protože má např. v uchu jinou barvu tóniny. Tyto nuance v ladění byly v baroku používány jako výrazový prostředek, někteří hráči je stále velmi rádi vyhledávají.
Fotil: Jiří Kučera. Na fotce Musica Florea v Šumperku v rámci Klášterních hudebních slavností 16. 9. 2025.
Jak se během let měnila zvuková představa u historických hobojů?
Témbr barokního hoboje z nahrávek hobojových sonát Jana Dismase Zelenky v podání skvělých hobojistů Marcela Ponseele a Paula Dombrechta (nahrávky z let 1982-1988), je lehce nazální, vzdáleně připomínající šalmaj. Dnes už tuto barvu tolik neslyšíme. Marcel Ponseele poměrně dlouho hraje úplně jiným, měkkým, sametovým zvukem. Řekla bych zjednodušeně, že existují hobojisté, „stars“ barokního hoboje, kteří nás svým zvukem, barvou, způsobem hry ovlivňují a stávají se vzorem naší zvukové představy. Italský hobojista Alfredo Bernardini je známý rychlým, jasným tónem, Marcel Ponseele zase svou sametově měkkou barvou. Elsa Frank, barokní hobojistka ovládající taktéž hru na renesanční šalmaje, natočila zajímavé album skladeb, ve kterém střídá šalmaj a raný prototyp barokního hoboje. Možná byl dříve zvuk barokního hoboje mnohem víc bližší šalmaji než si myslíme dnes. Pomocí rezonance nástroje i těla hledáme krásný zvuk, který by se dobře pojil se zvukem ostatních nástrojů. Někdy hledáme celý život.
Jak je to s ornamentikou a s tvrzením, že většina barokních skladeb je psána tak, aby si je interpret dotvářel?
V rámci barokní praxe samozřejmě hráč pracuje s improvizací, s možnostmi, jak pomalé věty sonát či koncertů dozdobit. Skladatelé občas přikládali tabulky s vypracovanými ozdobami, v historických traktátech najdeme rady, jak zdobit kadence, arie da capo, instrumentální pomalé věty atd. S tím se počítalo, skladatelé nechávali interpretační volnost jak zpěvákům, tak instrumentalistům. Někteří skladatelé, např. François Couperin zdobil tak, že v podstatě nenechal k uplatnění dalších ozdob žádný volný prostor, hráč si tudíž vystačil s předepsanými ornamenty. Ozdob v jeho pomalých i rychlých větách najdeme opravdu hodně. Stejně tak ve francouzských suitách Jeana Hotteterra a skladatelů známé rodiny Philidorů. Návod, jak zdobit najdeme také např. v Metodických sonátách Georga Philippa Telemanna. Ve skladbách Johanna Sebastiana Bacha je běžné nezdobit, mnoho ozdob je již vypsáno. U italského či německého baroka zdobíme v sólové literatuře v pomalých větách všude, rychlé věty nezdobíme. Orchestrální hráč s výjimkou sólových částí hudební text nemění.
Co by měl nejdříve udělat moderní hobojista, když se chystá hrát barokní repertoár? Měl by si poslechnout nějakou nahrávku?
To samozřejmě pomůže. Je určitě inspirativní poslechnout si nahrávky ansámblů historicky poučené praxe. Může to vést ke změnám ve vnímání přízvučných a nepřízvučných dob, k jinému frázování, dynamice, větší variabilitě ozdob. Skladbu by měl hráč vnímat jako celek, tedy zaměřit se i na ostatní hlasy a snažit se pochopit její části. Při přednesu je důležitý afekt, někdy autorem naznačený v nadpise skladby, jindy nechaný na hráči samotném. Ve hře jsou důležité vnitřní pocity hráče, cit pro hudební detail, harmonii atd., který změní barvy jednotlivých tónů, tónin.
Dát hudbě charakter nebo náladu je stejně důležité ve vokálním repertoáru, kdy hráč dotváří náladu a vykresluje melodií smysl zpívaného textu tak, aby to posluchač také cítil.
Ještě se vrátím k ozdobám. Trylek se hraje vždy od vrchní noty?
Trylek má mnoho podob. V hudebních traktátech doby barokní najdeme převážně toto provedení, tedy z vrchní noty. Výjimka samozřejmě potvrzuje pravidlo, najdeme i skladby, kde použití ozdoby v této formě konkrétnímu místu „nesvědčí“. Ve francouzských suitách, aby nedošlo k mýlce, najdeme všude appoggiatury. Vždy je otázkou podoba a smysl ozdoby. Není trylek jako trylek. V klasicismu horní nota nabývá na důležitosti a původní notu v podstatě svou délkou zastíní.
Jaké hráče bychom dnes neměli minout, když posloucháme barokní repertoár?
Kromě dvou nejznámějších jmen – Marcela Ponseeleho a Alfreda Bernardiniho, je to určitě Xenia Löffler a její nahrávky, nejnověji s Batzdorfer Hofkapelle – nahrávka koncertů pro 3 hoboje Theodora von Schachta. Jedná se o koncerty z archivu Thurn und Taxisů a je to velmi zajímavý počin. Na nahrávce uslyšíme Xenii Löffler, Alfreda Bernardiniho a Michaela Bosche. Dále bych zmínila americké barokní hobojistky Debru Nagy a Kathryn Montoyu. Působí v Ohiu a v Texasu a hrávají v Bostonu v rámci hudebního festivalu staré hudby.
Vznikají nové skladby pro barokní hoboj?
Vznikají, vznikají, není jich moc, například skladby Geoffrey Burgesse nebo Stephena W. Beattyho stojí za povšimnutí. Z orchestrální praxe jsou to potom skladatelé Tomáš Hanzlík a Vít Zouhar, kteří komponují v barokním stylu s použitím barokních nástrojů.
Existují soutěže ve hře na barokní hoboj?
Ano, existují, i když to není tak běžné. Jednou za 4 roky je soutěž v Bruggách v rámci Musica Antiqua a soutěže jsou i v Rakousku a Německu.
